Centrum Agáta
Diecézní charita České Budějovice

Eva k nám utekla s jednou igelitkou, s modřinami po celém těle a s chlapečkem, který se jí držel za nohu, nezvedal zrak, nemluvil, a když někdo zvýšil hlas, zakryl si uši, zavřel oči a schoulil se na zem.
Naprostá hrůza.
Lékařská prohlídka ukázala zlomená žebra... poněkolikáté... Špatně srostlé kosti v zápěstí, zlomený nos a velké otoky po celém jejím těle. Chlapeček je ve velmi špatném psychickém stavu... Nemůže chodit do školy, protože se bojí odejít od maminky a ve svých sedmi letech se počurává.
„Víte... on byl můj první... velká láska... byla jsem rychle těhotná... a on byl šťastný, že budeme rodina... stále mi říkal, jak mě miluje... to byla jeho mantra. Když mě zbil do bezvědomí... staral se o mě... dával mi obklady a prosil za odpuštění...
a že mě moc miluje.“ ....
„Moji rodiče žalem a strachem o mě a syna onemocněli… stále mě prosili, abych odešla... už se s nimi nesmím stýkat. Víte... všechno je moje chyba... já občas neuvařím tak, jak bych měla... někdy zapomenu vyžehlit nebo koupit pivo... vlastně si to zasloužím...on nás živí, já jsem doma... ale mám se řádně starat o rodinu...
a on mi denně říká, že mě miluje.“
...Tak každý si asi lásku představujeme jinak...
„Dokud bil jen mě, tak jsem to vydržela, ale nedávno se pustil i do našeho syna, který pak na mě křičel... že je to moje vina, že jsem k ničemu... opakuje slova svého tatínka.
Prosím vás, prosím... nemám kam jít a bojím se, že nás oba zabije.“

Paní Lenka vyhledala pomoc, protože si nebyla jistá, zda je normální, co doma v manželství zažívá. Manžel paní Lence až 50x denně volá, píše... chce vědět o každém jejím kroku... o všem, co dělají jejich děti. Čeká každý den před její prací a kontroluje, s kým vychází, s kým se baví a odvádí ji přímo domů... Běda, kdyby se někde zdržela bez jeho vědomí, byť jen na pár minut.

Postupně se paní Lenka svěřila... „On mi kontroluje všechno v domácnosti, moje oblečení, prohlíží kapsy, rozhoduje, komu a kdy se koupí například boty... jednou jsem bez dovolení koupila dceři kabelku a bylo zle. Každý večer prohlíží můj mobil... mám nařízeno s kým můžu a nemůžu mluvit... musím zvednout telefon, když mi volá... i ve sprše a na WC... holiče mám za odměnu a mám na něj vyhrazený přesný čas, který nesmím přetáhnout.“

Pokud paní Lenka nedodrží vše, jak má, manžel ji zamkne v bytě... i na několik dní... nedá jí peníze - přestože pracuje, nemá přístup k účtu. Ze začátku jí sděloval, že to dělá, protože má o ni strach, aby se jí nic nestalo, ale teď už na ni jenom křičí a vyhrožuje. „Víte, on mě naprosto ovládá... já už se neumím bránit, nic neřeknu a poslechnu... jsem jako neživá loutka. Facka přebolí, fyzické napadení se vyléčí, ale dennodenní zesměšňování, urážení a teror mě úplně psychicky zničily.“

František měl štěstí, že na jeho případ upozornila sousedka, která si všímala, jak se mění v nemluvného, bojácného člověka. Vychází málo, přesto ho zahlédla, jak pláče schoulený na zahradě a rozhodla se mu pomoci. Už dlouho měla podezření, že u nich doma není všechno v pořádku.
„Žiju na vsi, co by na to řekli lidi, kdybych jim řekl, jak se Tonda chová…“ Pan František tuto větu často opakuje, pocit studu je pro něj silnější než strach, který má z vnuka. Ten ho okrádá o peníze, o důchod… schované má zatím jen peníze na pohřeb, ty vnuk ještě nenašel… vyhrožuje mu a sprostě nadává, občas do něj nehezky strčí, vyhazuje ho z jeho vlastního domu, a dokonce ho několikrát nechal spát ve stodole... a i v zimě.

Pan František často nemá ani co jíst, je podvyživený, ve velmi špatném psychickém a tělesném stavu. Vnuk bere svému dědečkovi i příspěvek na péči, tu mu však nezajištuje. „Co na mně, starým dědkovi záleží… A co by na to řekli lidi…“ odpovídá na otázku, proč se neozval dřív, nebránil se. 

Paní Lada žije v jedné domácnosti se svou dospělou dcerou, která nepracuje, často popíjí víno nebo drinky. Po mamince požaduje peníze, krade její věci a prodává je. Vyhrožuje, že ji zavře do domova pro seniory nebo do blázince a nechá ji zbavit svéprávnosti. Pod vlivem alkoholu paní Ladu slovně napadá, strká do ní a jednou ji dokonce shodila ze schodů.
Lada se s pláčem omlouvá... že svou dceru nevychovala dobře... že se stydí přiznat, jak se k ní chová... A dává všechno za vinu jen sama sobě.

„Bojím se, že mně nikdo neuvěří... nenahlásila jsem to nikdy, nenechala se ošetřit a ani útoky nemám nijak zdokumentované... ona bude tvrdit, že se to neděje a že jsem popletená, vymýšlím si a zapomínám,“... srdceryvně vypráví.

Přichází pěkný muž v padnoucím obleku, úspěšný podnikatel, oblíbený v kolektivu, o kterém všichni zaměstnanci mluví jako o hodném člověku, na kterého je spolehnutí. Nenapadlo by vás, že za dveřmi svého domu zažívá už řadu let domácí násilí.
„Manželka je v domácnosti a stále si stěžuje... že nevydělávám dost, že jezdíme málo na dovolenou a když, tak je tam všechno špatně. Já taky dělám všechno špatně, špatně nakoupím, špatně uvařím, zase jsem řekl něco špatně, jsem nemožný milenec... dokáže mi vyčítat celé hodiny... někdy jsem tak unavený, že nemám daleko k pláči,“ vypráví pan Karel.

Během vyhrocených sporů dochází kromě psychických útoků také k napadání. Manželka pana Karla bije pěstmi a vztekle po něm hází věcmi.
On naprosto neví, co má dělat, manželka se mimo domácnost chová perfektně, je ke všem milá, takže je přesvědčen, že mu nikdo neuvěří. A nejvíc se bojí, že ho odsoudí jiní muži...
„Co seš to prosím tě za chlapa...to si s ní neporadíš?“
„Máme spolu krásnou holčičku, o kterou nechci přijít.
Občas odejdu z domu a chci požádat o rozvod, ale pak nastane přemlouvání a udobřování, prosby a omluvy, takže opět podlehnu, ale je klid jen na chvíli…“ pokračuje.

Jana se seznámila s partnerem několik let po úmrtí manžela... „Myslela jsem, že jsem potkala toho dokonalého prince na bílém koni…,“ vyprávěla.
Z počátku byl pozorný, nosil Janě dárky, květiny, vařil jí. Brzy chtěl, aby se k němu nastěhovala do domu v jiném městě a aby odešla z práce, že ji bude živit, aby se už nedřela a aby se u něho lépe adaptovala.
Po nějakém čase začal žárlit, omezovat Janu v kontaktu s přáteli, rodinou a s její dospělou dcerou. „Myslela jsem, že mě miluje, proto chce být pořád se mnou. Nechtěla jsem ho zklamat a trávit čas s někým jiným, když je ke mně tak pozorný. Myslela jsem si, že mi rodina závidí,“ popisuje s pláčem.
Partner začal vyhrožovat vyhozením z domu... „Nejsi schopná ani pořádně uklidit, uvařit... ty tvoje blafy, podívej se, jak vypadáš, neumíš se ani oblíknout… nemiluješ mě! Nechceš být taková, jakou tě chci mít!“

Nejprve řval, pak do ní začal strkat, později ji fackoval, až násilí eskalovalo v pravidelné napadání pěstmi a kopanci. „A pak jsem potkala jeho bývalou manželku a zjistila jsem, že u ní to probíhalo stejně... Uvědomila jsem si, že chyba není na mojí straně.“ Paní Jana k nám přišla se slovy: „Prosím vás, někam mě před ním schovejte!!!“

Jmenuji se Klárka a je mi šest let. Žiju s maminkou, s tátou a naším pejskem Břéťou. Maminka je hodná, ale strašně se bojí, že nedělá nic dobře. Někdy je tak vystrašená, že se celá klepe a nemůže mluvit. Taky je nešikovná, jak mi říká, protože naráží obličejem do okna, až ji nemůžu poznat. Někdy uklouzne na náledí a zlomí si ruku, dokonce jednou spadla i ze schodů a byla v nemocnici.
Stává se to nejvíc když tatínek přijde domů a smrdí. To pak musíme s Břéťou honem do pokojíčku. Můj pejsek si hraje s tatínkem na schovávanou, protože jakmile přijde domů, Břéťa se zběsile snaží ukrýt, aby vyhrál.
Měla jsem jít už do velké školy, ale nevzali mě, protože jsem prý malá, hubená a vystrašená jako maminka. Křičí to na mě i tatínek...
„Ten fakan je celej po tobě...k ničemu!“
Je pravda, že nemůžu do školy i proto, že se v noci počurávám. Když tatínek smrdí, jako ta flaška, co ji jednou rozbil a vylil na koberec, byl tak smutný, že házel všechny skleničky na zeď a maminka musela běžet pro novou smradlavou láhev.
Většinou se s Břéťou schováme do postýlky pod peřinu, tulíme se k sobě a já se bojím, aby nám tatínek nepřišel dát dobrou noc. To se pak většinou zlobí, že se klepu a bojím se ho. Ale když ve vedlejším pokoji, v ložnici rodičů, slyším maminku křičet, že nechce, ať ji nechá být, pak slyšíme pleskání a funění tatínka, vržou postele a maminka moc pláče, tak si s Břéťou zalezeme do skříně a tam to skoro není slyšet. 
Břéťu mám ze všech nejraději.